martes, 19 de agosto de 2014

THE SNOW QUEEN IV: IN CZECH


Jaroslav Vrchlický sets his version of the Fourth Story at a Bohemian feudal palace or courtier's estate, a Czech zámek not unlike Wallenstein's own Frýdlant or Friedland.
The carriage is baroque, the servants wear eighteenth-century clothes, the prince and princess are but half-shaded, distant figures, also in attire from the same period.
The garden gate is located on a bridge across a river or moat. Beyond it one sees the garden, the ornate door arch, and a sentry box to one side.

This illustration goes along with the following translation:

Translated by Bedřich Peška and/or Josef Mikuláš Boleslavský


Příběh čtvrtý. O princi a princezně


V tomto slavném království, jež obýváme, žila někdy princezna chytrá a rozumná nad všechny kozly a vrány. Však čítávala všechny noviny a všecky zase zapomínala a proto mohla býti tak chytrá a rozumná. — Onehdy — praví se o ní — sedíc na svém trůně, zpoměla si na píseň a dala se do zpívání: „Proč bych já se za muž nevdala“. Tak ta píseň začíná. Ta píseň je velmi rozumná — pravila princezna — a chtěla se mermomocí vdávat. Ale její pan manžel měl uměti mluvit a neměl býti pouhým panákem a hrát sobě na velikého pána; to prý je — říkávala — věc velmi směšná. I dala k sobě svolati všechny své dvořánky a komorné panny a tyto, uslyševše, co princezna v úmyslu má, nad míru se zaradovaly a jedním hlasem volaly: „Dobrá, dobrá! To jsem i já v úmyslu měla.“
Druhý den ráno vyšly noviny s červenými okrasami ze srdcí a z písmen jména kněžnina. I stálo v novinách červeně na bílém, že z mladých mužův každému, kdokoli k tomu stav i postavu má, na vůli ponecháno, přijíti do zámku a promluviti s princeznou, a kdo z nich tak dobře jako doma dovede mluviti řečí nejpěknější, toho že si princezna vezme. I přihnalo se na zámek mladíkův množství veliké, že nastala veliká běhanice a tlačenice — ale ani první ani druhý den nikomu štěstí nepřálo. Kdož tam šli, všickni dovedli mluviti, pokud byli na ulici, než jakmile branou do zámku vešli a tam stráže v odění stříbrném, služebnictvo na schodech v odění zlatém a v síních zámeckých blíštící se svícny se zlatými korunami uviděli, byli ihned tak zaraženi, že pak jsouce předvedeni k princezně na trůnu sedící ani slova svého od sebe vydati s to nebyli a toliko poslední slovo od princezny pronesené opakovali, což princezna nikomu trpěti nechtěla. I dělo se jim, jakoby měli tipec na jazyku, byli učiněná nemluvňata; než vyšedše opět na ulici, věděli pak, co a jak mluviti měli.
Teď jsme právě u něho. Třetí den octnul se tam neveliký mladičký pán; přišel pěšky a lehko, hrál se s celou důvěrou do zámku: oči jeho jiskřily, měl dlouhé krásné vlasy, ale oblek chudičký.
Měl na zádech raneček.
Panáček, spatřiv v zámku stráže v odění stříbrném a služebnictvo v obleku zlatém, pranic se nedivil, a přívětivě je pozdravil, řka: „Toť bych se dlouhou chvílí ukousal, kdybych na schodech stál. Půjdu raději na horu.“ — Nádherné síně zámecké třpytily se od tisíce a tisíce světel; královští radové a panstvo vysoce urozené bosýma nohama vyšlapovali nesouce zlaté nádobí, a jemu tajil se dech a bylo mu velmi ouzko, neboť boty mu strašně vrzaly, ale on si směle vykračoval.
Ano, ano! boty mu vrzaly, a on srdnatě kráčel ku princezně, sedící na lesknaté perle tak veliké jako vozní kolo, a kolem ní stály všechny dvořánky a jich komorné paní a panny, a za nimi stály všickni dvořeníné a jich komorníci a myslivci a běhouni, jestliže jaké měli, a kteří stáli blíže dveří, hrději se vypínali. Až k smíchu bylo, s jakou nadutostí roztahovali se u dveří do síně vedoucí, každý hraběcí myslivec a běhoun panský.
 Byl samá upřímnost a laskavost a nepřišel tam, aby si princeznu namluvil, nýbrž aby její chytrost a rozum poznal a shledal, že princezna je srdce dobrého a totéž shledala ona na něm.
 dlouhým stromořadím, kdež se stromů listí již padalo. Když pak světla v zámku shasla...
a kolem ní něco zašustlo, něco kmitlo jako míhající se stíny na stěně — stíny koní s hřívou rozvlněnou, stíny hraběcích myslivcův a pánův i paní na koni jedoucích.
„Sny — pouhé sny to jsou a přicházejí pro myšlenky vysokého panstva, aby se na lov odebraly. Právě dobře pro nás; nyní můžete snadněji a lépe podívati se na prince a princeznu, jak v postélce spějí."
 první síně, která měla stěny růžovým atlasem potažené a umělými květinami vykládané.
Síň druhá byla první mnohem krásnější, tak krásná, že i oko i srdce trnulo. Za chvilenku byly v ložnici knížecí. — Strop se klenul jako vysoká palma s listím skleněným a uprostřed podlahy na silném proutku ze zlata houpaly se dvě postélky jako dvě lilije. Jedna postélka byla bílá a v ní ležela princezna; druhá byla červená... šiji od slunce opálenou. 

Maličký princ mladičký a hezký mládeneček. Princezna vyzdvihnuvši hlavičku z bílé liliové postélky, tázala se, co se tu děje? 

Ubohé děvčátko!“ litovali ji princ i princezna a pochvalu ptákům dávajíce, pravili, že se na ně nehněvají, ale podruhé aby toho nečinily. Ostatně chtěli se jim za to odměniti.
„Co si přejete?“ tázali se ptákův, „chcete býti na svobodě, anebo chcete míti stálou službu při našem dvoře jako vrány komorné se vším, co v kuchyni zbude?“
Princ vyskočiv z postélky dal děvčátku znamení, aby si do ní lehlo a se vyspalo.

mnoho dobrého ji učinili lidé i zvířata.

 v zámku, kdež se dobře míti bude

čekal na ni před branou kočárek ze zlata, na němž rodinné znaky prince a princezny jako hvězdy se třpytily. Kočí a sloužící její, na kočárku i jízdecký měli šatstvo zlatem premované a princ i princezna pomáhali děvčeti do kočárku a přáli ji šťastnou cestu. 

Kočárek byl plný cukrovinek a truhlice pod kozlíkem byla plná ovoce a perníku.

„S Bohem! S Bohem!“ volali princ i princezna

Ráda bych věděla, kde as nyní princ a princezna meškají?“
„Ano, ti odjeli do cizých dalekých krajin,“ odpovědělo děvče loupežníkovo.




Translated by Karel Bohuš Kober


Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna


V království tomto, kde dlíme, bydlí jakás kněžna nad míru moudrá — čemu ale nemusíš se diviti, nebo odebírá všechny noviny ve světě — ona čte vše, a co se jí nelíbí — zapomene, tak moudrá jest. Před krátkou dobou sedí na trůně, což jest velmi příjemné, a tu počne zpívati a právě to — a proč se mám vdáti? Tu si umínila, že se vdá, ona chtěla muže, který by na všechno věděl odpovědíti, nechtěla pouze vznešeného, ale moudrého. Proto svolala celý dvůr a vyjevila jemu přání své. — Dvorné dámy byly rády, neb již dávno měly týž nápad, a že mluvím pravdu, to mi věř! Mámť krotkého milence u dvoru a ten mi o všem podá zprávu. 

Noviny hned vyšly druhého dne, obroubené srdcemi a jmenem kněžny, stálo tam, že každý může o její ruku žádat, a který umí na všechno odpovědít, toho pojme kněžna za muže. Ba věř mi — tu se sběhlo mladíků a mužů, to byla tlačenice, ale nikomu nepřálo štěstí ani prvého ani druhého dne. — Všickni uměli dobře mluviti, byli-li na ulici, jakmile se ale octli v zámku — a uviděli stříbro, zlato, drahokamy a služebníky, tu byli tak pomateni, že před trůnem kněžny nic nemluvili, a kněžna vidouc to, nechtěla žádného. Bylo to, jakoby měli v zámku ústa zacpána — jakoby spali — trvalo to tak dlouho, až se vrátili na ulici, pak opět mluvili.

Třetího dne přišel malý hošík bez koně, bez vozu, mělť jasné oči, dlouhé, hezké vlasy, šat ale měl obnošený a chudý.

Měl malý raneček na zádech.

Když Kaj spatřil ty všechny služebníky v stříbro a zlato oblečené, poněkud se zarazil, pak ale pravil:
‚Toť asi nudné státi vždy na schodou, raději půjdu nahoru.‘ —
Zde v sále bylo až omamující světlo, celý dvůr byl zde shromážděn a vše bylo ticho, jen boty Kajovy vrzaly, on se ale ani trochu nad tím nepozastavil.
Šel ale vesele ku kněžně sedící na velké perli, okolo níž všechny dámy, páni, panny a mladíci stáli. Ano sluha samého služebníka stál tak pyšně u dveří, že každý se bál, na něj se podívati.
On mluvil tak prostě, jako já, nebo vím, byl vesel a hezký, nepřišel na ohlášky, nébrž pouze proto, by uslyšel moudrosť kněžninu.
Šly do zahrady, do velkého stromořadí, kde zlatožluté listy opadávaly, a po vyhasnutí světel v zámku ...
Nyní přišly do prvého sálu, mělť růžočervené stěny, na nichž umělé květiny upevněny byly.
Jedna síň byla krásnější druhé, ba člověk byl celý omámen krásou a světlem — a teprvé vstoupil-li do ložnice. Strop se podobal palmovým listům, vesměs udělaným ze skla a v prostřed síně visely na zlaté lodyze dvě postele, podobajíce se každá lilii. — V jedné ležela kněžna — její postel byla bílá — druhá měla růžočervenou barvu, v té měl ležeti Kaj. 
Kníže měl též opálený krk a byl též tak mlád a hezký. Tu se probuzená kněžna tázala, co to znamená.
„Ubohé dítě,“ pravili kníže a kněžna, a obrátivše se ke kavkám?"
Chcete býti svobodny?“ tázala se kněžna kavek, „nebo chcete zůstati v službě mé co dvorné kavky?
Tato ale položivši se na knížecí to lůžko, sepnula ruce, modlíc se za knížete, kněžnu a kavky.
Druhého dne byla oděna celá, od hlavy až k patě v hedvábí a aksamit, bylo jí dovoleno, by zůstala na zámku a tam dobře a vesele žila. 
Kněžna jí dala střevíce, náručník; a kníže ji obdaroval zlatým vozem, na němž se nalézal znak knížecí — na kozlíku seděl kočí — na voze vzadu stáli dva sluhové a před kočárem jeli dva služebníci. Všickni byli v zlato oblečeni. Kníže s kněžnou vyzdvihli Jerdu do vozu.
„S Bohem! s Bohem!“ volali kníže a kněžna.
................................................................................................................................................
Pravila jí, že kníže s kněžnou odjeli do jiné země.






No hay comentarios:

Publicar un comentario